Homeopatie versus alopatie

Alopatická léčba neboli klasická medicína je nejrozšířenější terapeutický přístup, se kterým se setkal každý z nás. Alopaté neléčí člověka jako celek, ale léčí vždy poruchu konkrétního orgánu, většinou odděleně od ostatních fyzických a psychických problémů pacienta.

Klasické léčivé přípravky snižují příznaky onemocnění, jako jsou bolest, horečka a působí destrukci mikroorganismů. Případně mohou působit substitučně v případě hormonální terapie, někdy mechanismus účinku ani není zcela jasný – např. u psychofarmak.

Naproti tomu homeopatická léčba je terapií tzv. reaktivní. Účinkuje součinně s vlastním organismem, aktivuje a posiluje přirozenou obranyschopnost organismu. Vlastní mechanismus účinku homeopatik však zůstává neznámý. Uvažuje se o přenosu energetické informace do lidského organismu. Vlastní úspěch homeopatické léčby je závislý jak na ředění léčivých přípravků, tak na jejich dynamizaci. Homeopatika jsou nepříznivě ovlivněna energetickými vlivy, jako jsou vyšší teplota, rtg záření, světlo. Jejich účinek může být takto porušen.

Homeopatické terapie fungují ale pouze v případě, že je zachována integrita imunitního systému člověka. Pokud je pacientova imunita již narušena a choroba je v pokročilém stadiu, homeopatický lék už nepomůže a musí být použit alopatický přípravek.

Léčivý přípravek alopatické medicíny se skládá z účinné látky a látek pomocných. Připravuje se pouhou homogenizací těchto látek. Pomocné látky jako jsou např. cukry, škroby, želatina, nemají svůj vlastní účinek. Pouze doplňují účinnou látku do lékové formy přípravku. Zlepšují některé mechanické vlastnosti přípravku a zlepšují zpracování léku při výrobě (působí na lepší lisovatelnost tablet, zlepšují uvolňování léčivé látky z přípravku, aj.).

Homeopatikum se skládá ze suroviny a pomocných látek. Připravuje se ředěním a následnou potenciací. Surovina slouží v lékovém přípravku jako zdroj informace. Často je použita pouze při výrobě, ve vlastním homeopatiku však již nemusí být přítomna. Pomocné látky zde mají vlastní efekt na organismus, působí jako přenašeči informace a vyvolávání reakci organismu.

Léčivou látkou alopatického přípravku bývá nejčastěji chemická látka, která působí na pacientovy potíže. V homeopatiku je surovina pouze nositelem specifické informace, která je při potenciaci předávána do nosiče, tj. do soustavy pomocných látek. Nejčastěji se používají suroviny přírodního původu, převážně rostlinného. Pomocné látky se podílejí na účinku léčiva. Osobitá energie v homeopatickém přípravku nemusí pocházet pouze z výchozí suroviny, často jsou jejími zdroji i látky doprovodné neboli balastní.

Teorie strun, jejímž autorem je fyzik Martin Schnabl, popisuje přenos informace v homeopatickém přípravku. Podle této teorie není vesmír složen z částic, ale z jednorozměrných strun, které různými směry vibrují. Způsob chvění pak určuje, jaká hmota vznikne. Léčebná energie je pak během dynamizace přenášena jako elektromagnetická informace ze surovin na pomocné látky. Struny pak spouštějí v organismu senzory a aktivují se principy udržující organismus v rovnováze.